O nás

ÚvodO násOd těžby uranu po automatizaci jaderných elektráren

Od těžby uranu po automatizaci jaderných elektráren

František Hudec byl generálním ředitelem společnosti ZAT a.s. v letech 1995 až 2000 a ještě do roku 2006 působil v roli poradce. Firmou ZAT si prošel ale téměř od základů, a proto má o jeho historii skutečně co vyprávět. Příběhy jsou to velice zajímavé. Někteří jste možná byli jejich součástí, pro některé je to neprobádaný svět dávné historie. Všechny Vás teď zveme k nahlédnutí ke kořenům vzniku naší společnosti.

Pane řediteli, měli jsme to potěšení, že jste se s námi letos účastnil Zákaznického dne jako prezentující. Měl jste za tu chvíli příležitost pozorovat, jak ZAT a.s. nyní funguje a jaká je. Vidíte nějakou změnu ve fungování společnosti, nebo je podle vás zachována jakási linie vývoje už od dob, kdy jste na ZATu působil?

Ve společnosti ZAT byla velice dobrá parta spolupracovníků, kteří se zasloužili o její rozvoj a to, jak jsem poznal, pokračuje i nadále. Myslím, že majitelé a vedení k rozvoji také přispívají.

Od jakého roku se datuje vaše působení na ZATu?

Po skončení studia na ČVUT jsem nastoupil jako výzkumný a vývojový pracovník do Výzkumného ústavu sdělovací techniky v Praze. V roce 1963 jsem přešel do Příbrami do skupiny pro větrání dolů, kde potřebovali vyvinout speciální měřicí přístroje. Jako první byl přístroj pro měření teploty hornin. S přístrojem, který jsem musel sám navrhnout a vyrobit, jsem později objel celý uranový průmysl a měřil teploty hornin. Díky tomu jsem poznal všechny uranové doly.

Postupně jsem se podílel na vývoji dalších přístrojů a čidel. Na VZUP Kamenná se začaly rozvíjet řídicí systémy, které vyvíjela velmi malá skupina pracovníků. Koncem roku 1967 jsem byl vyzván, zda bych nechtěl do tohoto uskupení nastoupit a tak jsem přešel ze skupiny pro větrání dolů do vznikající skupiny automatizační techniky. Mým hlavním polem působnosti byl vývoj prvků pro snímání a zpracování analogových veličin.
Sídlili jsme tehdy v budově VZUP na Kamenné, kde také vzniklo Středisko automatizační techniky. Postupně se vyvíjely řídi   cí systémy Diamo KŘS, později Diamo K, Diamo S a další. A ačkoliv jsme  byli malá skupina, dařilo se nám. Když se teď zpětně zamýšlím nad tím, čím to bylo, dospěl jsem k názoru, že k tomu přispěly hlavně skutečně jednoduché, robustní a spolehlivé systémy, které poměrně rychle prošly od fáze vývoje do samotné realizace. Zároveň jsme spolupracovali se špičkovými pracovišti, která navrhovala a projektovala energetická zařízení. Byli to především ENERGOPROJEKT PRAHA a ŠKODA PRAHA. Tyto firmy učily projektovat naše pracovníky a společně s nimi jsme se také dostali na zahraniční trhy. Rozmach vývoje, výroby a projektování automatizačních prostředků vedl k výstavbě závodu v Příbrami, kam jsme přesídlili v roce 1973.

Na spolehlivost řídicích systémů jsou kladeny vysoké nároky. Prováděli jste nějaká speciální testování vašich zařízení?

Systémy ZAT byly opravdu spolehlivé. Pracovaly v nepříznivých podmínkách dolů i při řízení technologií v tropech. Jedna z prvních zahraničních zakázek ZATu byla do Alžíru. Tuto zakázku získala ŠKODA PRAHA, jejíž zástupci jednali se zákazníkem v Paříži. Jednalo se o tom, kdo bude dodavatelem řídicího systému, zda firma ABB, Siemens, nebo ZAT. Všichni dostali stejnou otázku, a to, zda bude systém pracovat, když bude předem na 24 hodin ponořen do teplé vody. Tehdejší vedoucí pan Schlemmer si myslel, že si pracovník ŠKODY PRAHA dělá legraci, a tak jako jediný řekl ano. Za tři neděle se na ZATu objevil profesor z Bruselu s tím, že bude náš systém testovat. Vybral určité jednotky, a ty se na 24 hodin vložily ponořené v misce s vodou do teplotní komory nastavené na 40 °C. Po osušení vody jednotky opět fungovaly. A protože profesor měl na víkend zůstávat v Praze, chtěl, abychom mimo soutěž jednotky ponořili na tři dny do vody o teplotě 70 °C. Voda se za tu dobu v komoře z misky odpařila, takže vše bylo potažené hnědým povlakem. Jednotky ale přesto fungovaly. Samozřejmě, že regulérní testy byly přesně definované normami a naše výrobky procházely interními typovými zkouškami i zkouškami v Elektrotechnickém zkušebním ústavu. Občas jsme si ale udělali zvláštní testy, které byly jednoduché, levné a efektivní. Když jsme se například rozhodovali, které použijeme přepínače, rozvěsili jsme v listopadu všechny tehdejší typy na zahradě na strom a nechali jsme je tam viset do února v dešti, mraze a sněhu. Pak jsme je sundali a změřili. Vyhověl pouze jeden typ, který vyráběla Tesla Jihlava. O dalších takových specifických testováních našich výrobků nebo používaných součástek bychom mohli hovořit dlouho.

Nastoupil jste na ZAT tedy jako vývojový pracovník. Jak se vaše profesní dráha vyvíjela dál?

Pracovníci vývoje automatizačních prostředků se rozdělili na dvě skupiny. Jedna nadále pracovala především pro hornictví, tu tehdy vedl kolega Bakstein, který byl později na ZATu ředitelem. Druhá skupina, kterou jsem vedl, pracovala především pro energetiku. Uranový průmysl se dostal do útlumu, obě skupiny splynuly, a my jsme začali působit především v energetice. Stal jsem se vedoucím vývoje a v roce 1992 technickým ředitelem. Ze ZATu se stala akciová společnost, pokračoval další vývoj automatizačních systémů a rozvíjela se dodavatelská činnost zejména pro energetiku a povrchové doly.

Jaký směr vývoje firmy jste zvolil?

Po roce 1989 se posuzovaly dvě koncepce rozvoje firmy. První vycházela z předpokladu, že nemá cenu něco vyvíjet, protože se všechno doveze a konkurence je velká. A proto budeme nasazovat dovezené řídicí systémy, vývoj zrušíme a výrobu omezíme na kompletaci. Zvítězila druhá koncepce – vývoj nového systému. Velmi nás podržely elektrárny Opatovice, protože jejich tehdejší výrobní ředitel prohlásil, že Československo nemůže všechno nakupovat a že je potřeba podpořit náš průmysl. A protože nás znal už třicet let a věděl, že jsou naše systémy dobré a spolehlivé, vsadil na náš nový systém, který byl v té době ještě ve vývoji. ZAT postupně úspěšně zautomatizoval celou elektrárnu. Byl to velmi důležitý moment, který nás dost podržel.

V roce 1995 jsem byl jmenován generálním ředitelem a se svými spolupracovníky jsme si zvolili za cíl pokračovat v rozvoji společnosti jako dodavatele řídicích systémů na klíč, především s využitím vlastních řídicích systémů. Chtěli jsme stále rozvíjet firmu jako výrobce vlastních systémů na světové úrovni a zajišťovat komplexní dodavatelské služby včetně projekce, montáže a servisu.

Jak ZAT pronikl na pole jaderné energetiky?

Poprvé jsme se dostali k tomuto oboru při výstavbě první jaderné elektrárny v roce 1975, pro kterou jsme dodali část řídicího systému. V osmdesátých letech jsme byli již poměrně známou firmou a dodali jsme systém pro řízení části sekundáru na Dukovanech i slovenských jaderných elektrárnách. Byli jsme vybráni, abychom vyvinuli nový řídicí systém pro Temelín. Po dvou letech byl systém v rámci státního úkolu vyvinut, ale byl dodán pouze na jednu zahraniční klasickou elektrárnu. Začátkem devadesátých let bylo rozhodnuto, že bude na Temelín dodáván systém americké firmy Westinghouse. Byli jsme vyzváni ke spolupráci s touto firmou, jejíž systém se v Příbrami kompletoval do našich skříní s částečným použitím prvků vyvinutých v ZAT.  Ještě, když jsem byl ředitelem,  jsme získali velkou zakázku modernizace řídicího systému pro JE Dukovany. Výběrového řízení se zúčastnilo mnoho českých a několik zahraničních firem.

S firmou jste prožil velkou část vašeho profesního života. Vzpomenete si ale také na nějakou humornou situaci, kterou vám například kolegové přichystali?

To jsme seděli ještě na Kamenné, vládnul hluboký socialismus a nedostatkové hospodářství. Jedno z nedostatkového zboží byly frankfurtské párky v konzervě. Výjimečně je jednou přivezli do kantýny, a tak jsem si je koupil a postavil v práci na knihovničku. Když jsme pak jeli za tchánem a tchýní do Poděbrad, vzali jsme párky, abychom je udělali k večeři. Tchýně ale připravila něco jiného a tak jsme tam párky nechali a já odjel na vojenské cvičení. Po návratu se mě kolegové ptali: „Co párky?“ Začalo mi to být divné, ale nevěděl jsem, o co se jedná.

Asi po dvou měsících jsme přijeli do Poděbrad a tchýně na nás spustila: „Představte si, to bylo hrozné! Dostali jsme s dědou chuť na ty párky, tak jsem udělala bramborovou kaši, a když jsme otevřeli konzervu, místo párků tam byly takové pytlíky s pískem.“ A tchán říká: „Houby pytlíky, prezervativy to byly!“ Když jsem se zeptal, co s tím tchýně, která byla před válkou soudní úřednice, udělala, odpověděla: „No co bych s tím dělala, napsala jsem stížnost na Západočeský masný průmysl, který byl uveden jako výrobce!“ Dostala odpověď, že skutečným výrobcem je Jihočeský masný průmysl, závod Studená na Moravě a vyzvali ji, aby tam poslala vzorky těchto párků. Nato pak dostala vyjádření: „Vážená soudružko, s politováním musíme říci, že zřejmě někdo z našich brigádníků, které musíme zaměstnávat, chtěl znevážit dobré jméno našeho podniku, který letos slaví padesát let od svého založení. Zasíláme vám dvě konzervy frankfurtských párků a žádáme vás, abyste to neuveřejňovala nikde ve sdělovacích prostředcích.“  A jak to ve skutečnosti bylo? Kolegům v práci se podařilo konzervu ze strany otevřít, párky sníst a nahradit prezervativy naplněnými pískem. Nejvíce práce prý dalo zapájení konzervy. Po připevnění původní papírové etikety byl tento nový výrobek k nerozeznání od původního.
Jeden kolega z VZUP byl později na rekreaci a náhodou seděl u stolu s ekonomickým náměstkem výrobce párků, který vyprávěl: „Představ si, co se mi stalo. U nás v závodě se objevily v konzervě prezervativy a my jsme všichni přišli o prémie.“ Takže původně nevinný žert mých kolegů, kteří to takto nastražili, měl dopady mnohem širší, než si kdo dovedl představit.

Je něco, co byste chtěl na závěr ZATu vzkázat?

Ať pokračuje v tom, co bylo dobře započato, a ať má úspěch ve vývoji a dodávkách systémů v takto složité době, kdy je boj o zákazníky velice tvrdý.

Kam pokračovat...